Sleduji úvodní zmatenou minutu, kde se nějaký muž na mě šklebí a zmatený princ zmateně pobíhá a má varovná soustava bliká! Vzápětí vidíme vínem omámeného krále a je mi jasné, že pohádku dětem určitě doporučovat nebudu.
Princ se chová jako smyslů zbavený, obzvláště při audienci princezny Margarity. Psychicky nejlíp na tom asi nebyl ani pan režisér, scénárista, dramaturg, stříhač a všichni další. Cirka v sedmnácté minutě to vypadá, že se syn jaksi zamiloval do své matky! Tvůrci se asi inspirovali osudem Oidipa… No nic. Každopádně se princ hnán touhou vydává hledat dívku, která je podobná jeho matce!!! Má kontrolní soustava už houká na poplach. „Je snad bolest výsadou bohatých nebo chudáka bolí všechno jinak?“ „Myšlenkám neporučíš, přivolávají sny.“ „Tvé mysli není třeba útěchy, stáří je zklidnilo?“ Těmito a podobnými pseudomoudry je pohádka prošpikovaná na cimprcampr. Och nou! Jsme svědky naprostého déjà vu, když se princ s princeznou vrhají k sobě během pár vteřin po seznámení, jelikož přece o sobě snili!
Rozepnutá košile až nevím kam odhalující hruď pana Čenského, plus tvar a střih kalhot, které nosí všichni tři princové, jak to říct, svědčí o tom, že kostymérka trpěla nějakou úchylkou. A když už jsem zmínil Čenského, v roce 1995 fakt už nebyl nejmladší… Jedno kopnutí motykou a studna je hotová na místě, kde sto zahradníků vodu nenašlo. Po kopnutí prince to vypadá, že celé království je nejspíš postaveno na bažině. V této chvíli prskám smíchy.
Hudba ač Hapkova, pasovala k filmu jako dechovka pod Hvězdné války.
Vidím, že mé poznámky nemají konce. OK. Ale musím ještě zmínit dramaturgicky nezvládnutý the end. Princezna se na konci mile usmívá na svého prince, něžně se k němu tiskne, ale považte, že ve stejném okamžiku (to my nevidíme) odklízí ve vedlejší místnosti mrtvolu otrávené královny (a oni to stejně jako my musí vědět!), a v témže okamžiku popravují někde dole ve sklepení zrádného komořího. Lituju, že některé věci vnímám, lituju toho množství práce, nasazení, peněz, úsilí a nevím čeho všeho, jež vyšlo vniveč. Alespoň podle mě. Sen o krásné panně je katastrofa. Ludvík Ráža vždycky točil zvláštní a nevšední věci, ale bojím se, že na stará kolena tuto ponurou pohádku bez jediné špetky humoru, snové melodrama, říznuté tragédií, prostě nezvládl ukočírovat.