Tak na tuto pohádku jsem se těšil, jelikož neznám příliš děl, kde se vyskytují hrdinové mého jména. Studená sprcha přišla hned na začátku, když nějaká starší komtesa dělá návrhy rybáři Radkovi, a když se na scéně objeví psychopatka královna.
Všichni se teatrálně pohybují, a chtěl jsem napsat, teatrálně mluví, ale oni spíš nemluví. A když, tak to zní v lepším případě škrobeně, nepřirozeně a v tom horším jako kdyby přišli o rozum („Cítím se jako hrob. Kde je, kde je?“) Dramaturg a scénárista jsou absolutně mimo. Sedm kapek krve a sto let staré víno z Kypru je jenom špička scénáristické bezmoci. Král se vůbec nediví, že královna z ničeho nic porodila holčičku, která za jeden den vyrostla do dívky na vdávání. Mimochodem princeznička téže noci umírá. Maso! A podobných perel je tu víc. Například královna v pohodě souhlasí s tím, že bude mít dítě s ďáblem a ne s manželem! Kde byl dramaturg, když roztrhanou mrtvolu strážného nechali v komnatě mrtvé princezny?! Úlet! Mladý rybář neobstojí, přesto není rozsápán. Když doktora odvádí do žaláře jeden biřic, trochu se směju, protože asi chyběli i lidi na place… Černý make-up živé-mrtvé princezny, červeným světlem ozářená postava stojí taky za to! Na té pohádce je úplně všechno špatně.