Zdeněk Troška spojil dvě pohádky Jana Drdy: O Matějovi a Majdalénce a Jak princezna hádala, až prohádala. A tak sledujeme Matěje, zamilovaného do Majdalénky, jak se uchází o ruku princezny Rozmarýnky, hádajíc její hádanky. I když je bez problému rozlouskne, odměny se nedočká. Dostane se do tlupy loupežníků a odtud zase do královského paláce, ale do žaláře. Když už se skoro zbaví křivého obvinění, díky zrádnému generálovi, hofmistrovi a dvorní dámě zase končí v žaláři, ale tentokrát u loupežníků. A hádáte správně, pak se zase ocitne na královském dvoře, aby dopadl skutečné arcilotry a prokázal svou nevinu… Takový loupežnicko-královský ping-pong.
Po filmu Bota jménem Melichar, pohádkách O princezně a létajícím ševci a Princezně ze mlejna, jde o čtvrtý nejlepší počin pana Trošky. Sestavení hitparády děl tohoto režiséra, ale berte s rezervou, připomíná totiž soutěž o nejméně podprůměrný film.
Protože se Troška drží Drdovy předlohy, Matěj chce hubičky od princezny, přičemž ještě dopoledne sliboval věčnou a věrnou lásku Majdalence! Nevěrník a prostopášník!!! Dramaturgicky je to celé špatně, jelikož Matěj Majdalenku miluje, ale celý film spolu vůbec nejsou, jen o tom pořád mluví! Matěj by se prostě víc hodil k princezně! Naprosto zcestně působí bezradnost krále, který by klidně svou dceru dal loupežníkovi. Kdepak se čeledín naučil tak bravurně šermovat? No a v neposlední řadě, Troška opravdu neví, v čem spočívá humor a vtip, tudíž ho není schopen přenést na filmové plátno (Botu jménem Melichar napsala Jana Knitlová).
Ale abych obhájil šedesátiprocentní hodnocení a neukřivdil: Tam kde jiné pohádky končí, tady se pokračuje. Tanec v zahradách vypadá, jako by se odehrával ve Versailles (kam se hrabe hrůzostrašný tanec v pohádce natočené o téměř dvacet let později – Zlatovláska). Díky Janu Dolanskému, Veronice Khek Kubařové a Miroslavu Táborskému jde o sympatickou podívanou!
