I kdyby vám uteklo, že Deváté srdce natočil Juraj Herz, úvodní animované titulky z kostlivců a psycho hudba vám spolehlivě rozblikají všechny varovné kontrolky vaší signální soustavy, že tady přestává sranda. V Herzově pojetí i ten šašek vypadá jako Batman křížený s Drákulou.
Pohádka disponuje převelice dlouhým rozjezdem, sledujeme nic neříkající loutkové představení, večeři v hostinci, hlavního hrdinu třikrát! uvězní, až se ocitneme v polovině, a pořád nevíme, na čem jsme. Proč? Protože pohádkový horor má triviální zápletku (v Rohaté princezně to sfoukli za třináct minut), tak to Herz natahuje. Defilují tu tajemně vyhlížející postavy, sledujeme pseudostrašidelné motivy, děsivě vyhlížející dekorace… Čas je ovšem nelítostný (jaká ironie, že?), takže v současnosti celé toto dílo vypadá dosti lacině, nebudeme psát směšně, ale každopádně falešně, nevěrohodně, jako nějaký fetiš.
Černokněžník potřebuje k životu výtažek krve z devíti srdcí? Proč z devíti? Budiž. Proč má v podzemí jeskyni času, která s dějem nijak nesouvisí? Proč se upnul na nějakou nafoukanou falešnou marnivou princeznu? Je krásná, dobře. Třikrát uvězněný hrdina se volně prochází po zámku, jako by mu patřil. Proč šašek pomohl až devátému zachránci? Když bloudíte v podzemí, je pochopitelně nejlepší se rozdělit. Logika si tu prostě vzala dovolenou. Lichotka „Budu vás milovat až za mramorový hrob,“ nebo když ušmudlané princezně po záchraně hrdina řekne: „Princezno, jsi krásná,“ panečku, to jsou dialogy jak víno.
Nikde není psáno, že každá pohádka má být veselá, pohodová a plná poučení! Pohádkový horor Deváté srdce ale od začátku neměl co nabídnout. Pusťte si raději Pannu a netvora, kterou Herz natočil ve stejném roce, ale dopadla mnohem, mnohem lépe!
