Spíš než pohádku, připomíná Císař a tambor historický film. No, film. Spíš krátkou historku na motivy pověstí o císaři Josefu II., který se vydával v převleku mezi prostý lid, nataženou na sedmdesát minut.
Zápletka se ukazuje jako prostinká, řadu scén tu máme nedotažených (královnino noční dobrodružství; jmenování tambora vrchním správcem při tanci…), zbytečných (nejdřív Anička prsten donese, pak zase odnese; neustále zaneprázdněný císař…), nereálných (naši dva hrdinové společně se psy, které neznají, přemůžou celou hordu loupežníků…), jiné jsou jak z Alenky v říši divů (propuštění vězňů; zjevování se psa…), další pak trapné (turečtí vyslanci…), postsynchrony tragédie atd. Pohádka má nicméně v sobě něco, co se špatně pojmenovává, ale to něco vám brání přepnout na jiný program.
Pod čarou. Ondra Vetchý spravedlivého císaře ani hrát nemusí, autora hudby Jana Hrubého vidíme přímo v kapele, a když pán velkomožný společensky unavený sní kytku, tak se i usmějete.
