Německý spisovatel Otfried Preußler se narodil v Liberci jako syn učitelů. Po válce si za ženu vzal také rodačku z Liberce. Učitelování pověsil na hřebík a stal se spisovatelem. Napsal Vodníka, Malou čarodějnici a hlavně Krabata. Posledně jmenované dílo mu přineslo nehynoucí slávu, získalo spoustu cen, mimo jiné Mezinárodní cenu Hanse Christiana Andersena. Pro úplnost dodejme, že kořeny Krabata sahají do lužickosrbských lidových pověstí, které se po staletí vyprávěly v oblasti Horní a Dolní Lužice a možná ještě dál, v daleké Indii.
Karel Zeman tento příběh přetavil ve film, který se stal kultem. Pro tehdejší generaci šlo o nefalšovaný horor prvotřídních kvalit. Co na tom, že byl animovaný. Si myslím, že i dnes by se bálo každé dítě. Napětí se tu dávkuje v pravidelných intervalech, scénář vám občas dopřeje odpočinku, aby vás pak třeba vyděsil obrovský zákeřný had. Přiznám se, že jsem čekal vyvražďovačku až do konce, jedenáct mrtvých. Celkem mně vrtá hlavou, na co čaroděj potřeboval tolik peněz, když stejně žil s učni v barabizně v nuzných podmínkách?! Samotný konec chtělo ještě víc zdramatizovat. Přichází náhle a jednoduše. Černá magie je tu v protiváze s křesťanskými motivy, například dvanácti učedníky, stejně jako apoštoly, slaví se tu Tři králové, Vánoce, Velikonoce, dívka zpívá o Veliké noci.
Nechápu, že se doposud námětu nechopili amíci, v živých barvách si představuju bombastickou horor fantasy. Koneckonců je to vlastně dobře, stejně by kvalit Zemanova veledíla nedosáhli ani náhodou. Když to vezmu kolem a kolem Čarodějův učeň je naším nejlepším animovaným filmem v historii!
