Série Madagaskar dospěla ke třetímu pokračování. Loňské Tučňáky můžeme neformálně považovat za díl čtvrtý. Skipper, Kowalski, Rico a Vojín si užívají své volnosti a sýrových křupek. Ale ouha. Narazí na drsného protivníka. Chobotnici Dejva, který ze všeho nejvíc nenávidí tučňáky. Chce je zničit nebo přinejmenším z nich učinit tvory, kteří se budou lidem hnusit. Tolik stručně děj filmu. Jestli ovšem lze vůbec něco, co se odehraje během 90 minut, za děj považovat. Pomstít se tučňákům. O tom je celý film!!! To hovoří za vše.
Sledujeme jednu scénu za druhou bez ladu a skladu, chvíli jsme v USA, během vteřiny v Benátkách, pak v poušti, bez mrknutí oka jsou tučňáci v Šanghaji… Kdyby se vás někdo už během projekce zeptal, co se dělo před pěti minutami, budete bezduše tápat. Scénáristé si dělají co chtějí a co se jim právě hodí, bez ohledu na jakoukoli logiku; ostatně tak tomu bylo i v Madagaskarech. Jejich trapné bezbřehé předvádění ovšem dojde konce. Pochopitelně na konci filmu, kdy je teda potřeba nějak film ukončit, že? Tvůrci Tučňáků si ovšem ani zde nedělali těžkou hlavu a zkopírovali pointu z filmu Já, padouch 2. A ještě k tomu trapně! Fuj!