Jak jedním slovem popsat Šíleně smutnou princeznu? Klenot. Klenot českých pohádek. Tuto hudební pohádku má na svém kontě režisér Bořivoj Zeman (Pyšná princezna, Byl jednou jeden král…, Honza málem králem).
Jak jedním slovem popsat hudbu v Šíleně smutné princezně? Skvost. Co písnička to skvost. Geniální hudbu kompletně složil tehdy teprve sedmnáctiletý Jan Hammer ml..
Které slovo zvolat na adresu zpěváků Václava Neckáře a Heleny Vondráčkové, kteří se zhostili hlavních rolí? Tak třeba: Bravo!
I cynikové, kteří pohádky nemusí, ji musí vzít na milost („Prvním bodem programu bude poprava.“, „Míru zmar.“ a likvidace babičky, co plete v parku na lavičce).
Hláškami se to tu jen hemží („Všechno vím, všechno znám.“, „Nejvyšší žalářník.“, „Co vám to tam šustí.“ „To si mnu ruce.“, „Nohy? Tak pro ty mám výraz největšího obdivu. Ó.“, „Šuligan, takhle malovat po zdi? Nedávno jsme malovali.“, „Cha-cha. Cho-cho. Chi-chi. Ani na rozkaz se nebudu smát každé blbině.“ „To je klasika dcero. Tomu se musí smát každý!“, „Ničevo.“, „Čet si Monte Christo?“). Přidejte situační komiku (otevření dvířek od kočáru, jakoby se jednalo o automobil, Neckář jedoucí na krávě, komplet výstupy Kokošky, potrubní telefon a pošta, Kemr v šatech princezny, princezna ochrstlá rajčatovou omáčkou…)
Nejvíc miluju scénu v šenku, která jakoby vypadla z úplně jiného filmu („Ano, pan král počká, až si doobereš kostičku.“).
Šíleně smutná princezna je čistou esencí konce šedesátých let a pohádkou, co se nebála být v době vzniku moderní a vyšlo jí to na jedničku s hvězdičkou.