Úvodní titulky, namátková inspekce poddaných, zpěvy řemeslníků a děveček… tento celkem budovatelský začátek trvá neskutečných 9 minut! Brutální mrhání filmovým časem! Může vás to znechutit, odradit, ale pokud vydržíte, následuje tak strhující, nabitý, dobrodružný a vtipný děj, o kterém se jiným pohádkám ani nesnilo!
Obraz princezny Krasomily to celé odstartuje. Král Miroslav se chová jako opravdový diplomat, když řekne, že se odpověď, zda se bude ucházet o ruku spanilé princezny, všichni dozvědí při obědě. „Jistě dobře pochodili u princezny Krasomily.“ Právě že ne! Miroslav to ale nevzdá a dobývat pýchou prolezlé srdce princezny, se rozhodne v převleku za zahradníka.
Na supa číhajícího na hraničním kameni mezi Miroslavovým a Půlnočním královstvím jsem jako malý vždycky číhal. Pak přiletí ne další pták, ale zpívající švec, od kterého princ získá šaty. V té chvíli netušíme, že se k šatům vrátíme v samém závěru. Paráda. Děj plyne jako dokonale namazaný stroj.
Koho jmenovat kromě Aleny Vránové a Vladimíra Ráže? Na prvním místě každopádně popletu pana krále, kouzelně ztvárněného Stanislavem Neumannem („Ukaž ruce. A teď ty. Teď ty. Teď všichni.“). Na druhém místě Miloše Kopeckého, který už zde exceluje jako skvostný padouch („Pan král si moc dovoluje.“). Jeho kumpáni Oldřich Dědek a Karel Effa nezůstávají nikterak pozadu („Nechceš-li prince, za muže prince, odmítneš prince.“) Svou sochu by měl mít za tento film i výběrčí daní Josef Hlinomaz („Máš zaplacený daně, uhlíři? Nemáš, viď?“) Ještě mám slabost pro prince ze země Zacházejícího Slunce Miloše Nesvatbu, který vysloví pouze půl věty („Ó princezno, je-li možná…“). A v neposlední řadě starou chůvu, která do filmu vnese patos, ale vše vykompenzuje svou moudrostí („Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje.“) a etudou s pilníkem („Když chceš někomu dát svobodu, dáš mu pilník.“) Dokonalé!
Jako malý jsem miloval, jak princezna spadla do kašny. V pubertě zas, jak ji, jako mokré slepici, ten střevíc zaváže. No a teď v dospělosti se rozplývám nad záběrem každým. Nad romantikou, když Krasomila pomáhá zahradníkovi při sázení kytek, když ho políbí a Miroslav jí polibek přede všemi nadrzo oplatí. („Krasomilo.“ „Chtěl jsi říct, princezno Krasomilo.“)
Dovolím si znovu zavzpomínat na časy, kdy jsem pohádku viděl poprvé, jak jsem miloval kouřící milíř a nadevšechno pak tobogán z klád! Šermování s koštětem u mlynáře bylo v mých očích krutě napínavé a jenom jsem počítal, kolik zbrojnošů skončí v pytlích. Jak točili závěrečný dostih koní? Z vlaku? A tak bych mohl pokračovat donekonečna.
Myslíte si, že jde o frázi? Oukej. Tak na ukázku: „Jak vypadá takový Král?“ „Třeba jako tady náš čeledín.“ Přitom Vladimír Ráž drží vařečku a bramboru, jako žezlo a zlaté jablko. „Ten zahradník se mi nelibí.“ „Na toho pozor!“, „Trubte na poplach.“ „Zrušte poplach“, „Okamžitě toho křiklouna přiveď!“, „Bolí tě jasná záda, jasná princezno?“, „Ta by o nás nezavadila, když jí byl málo král Miroslav.“, Škoda těch dukátů?“ „Ne, krále Miroslava.“, „Tak ty jsi král?“ „Copak nevidíš? Zavaž mi střevíc.“ Dokonalé!!! Jak říkám, donekonečna.
A nezapomeňte, že pohádka měla premiéru v roce 1952! Jediné nad čím přemýšlím, jak by Pyšná princezna vypadala barevná…