V Japonsku ve městě Megasaki se rozmohla psí chřipka. Hrozí, že přeskočí na člověka. Starosta Kobayashi vyzývá k okamžité karanténě. Tedy k vyhoštění a izolaci všech toulavých i domácích psů. Všechny psy vyhostí na nedaleký ostrov sloužící jako skládka odpadků. Stává se z něj Psí ostrov. O šest měsíců později na této opuštěné skládce nouzově přistává letadlo s dvanáctiletým pilotem Atarim, který hledá svého psa.
Nemoci psů, jídlo plné červů, pes uhynulý v kleci, chlapec s poraněnou lebkou, tisíce tun odpadků, ve velké míře japonština a titulky, časové posuny… to jsou jen některé překážky, které budou muset vaše děti a možná i vy zdolat, než film Psí ostrov oceníte. Anebo taky neoceníte. Natočil ho Wes Anderson (Grandhotel Budapešť, Fantastický pan Lišák, Život pod vodou). Tím je řečeno vše. Jde o originální dílo s charakteristickým vizuálem, kde je vypiplaný každičký detail, charaktery, jednání postav, intelektuální mluva, hudba,… Tím vším se vymyká komerčně zaměřeným animákům současnosti. A taky ho to činí nadčasovým.
Nevím, jaký ohlas měl Adersonův film v Japonsku, ale jejich ztvárnění, jednání, zvyky i povahu vystihl velmi dobře. Ale nečekejte Japonsko jako takové a jejich kulturu. Film je spíš depresivní, smutný a k zamyšlení. A nečekejte komedii. Zasmál jsem se pouze u drtičko-lisovno-spalovny. Aby se vám film líbil, musíte být buď fanoušek Wese Andersona nebo mít na film náladu a chuť. A mělo by vám být podle přístupnosti dvanáct let a víc.