To, že si princ, v našem případě Marian, vybírá za ženu ze tří princezen, aby nakonec…, můžeme najít v mnoha pohádkách. Mě ovšem zaujal jeden malý detail, který se v pohádkách jen tak nevidí. Obyvatele zámku totiž tvoří kromě prince a krále (královna už nežije), ještě králova švagrová.
Pohádka se celkem zdárně snaží o situační komiku (Madlenka Mariana polije vodou, uškubne mu límec, vysype na hlavu koš jablek, práskne málem cepem…) a celkem jí to vychází. Na tři princezny, uchazečky o Marianovu ruku je radost pohledět. Všechny tři jsou krásné (mladinké Jana Paulová, Naďa Konvalinková, Markéta Fišerová), mají fakt přenádherné šaty, a kdyby nebyly marnivé, lenivé a pyšné, ležela by před Marianem nelehká volba! Ještěže mají v království zvoneček, který na každou dívku vyzvoní, jaká doopravdy je.
Naďa Konvalinková zívá tak přesvědčivě, že jsem začal zívat taky. Aby nedošlo k mýlce, ač má pohádka v podstatě triviální a stále se opakující děj, vůbec mě nenudila. Už první záběr, kdy princ učí Madlenku střílet z luku a Madlenka místo šípu, vystřelí luk, mi napověděl, že nad touto pohádkou nezlomím hůl, pardon, šíp.
PS: Těžko říct, která verze úplně stejného námětu je lepší. Zda Princezny nejsou vždycky na vdávání nebo Jak se Mette chtěla stát královnou.