Mládenec Jindřich se vydá do světa s pevným rozhodnutím vysvobodit nějakou zakletou princeznu. Na své cestě se dostane do jednoho mlýna, kde žije se svým otcem mlynářem krásná Eliška. Té se Jindřich líbí, proto mu namluví, že v rybníce žije zakletá princezna.
Jedná se o poslední dílo Zdeňka Trošky, na které se ještě dá dívat, než rozpoutal na filmovém plátně opravdové peklo, a tím nemyslím pohádku Z pekla štěstí. Při hodnocení vycházím hodně z pocitů, které ve mně Princezna ze mlejna vyvolala v době premiéry. Nabídla totiž něco úplně nového a jiného, než byl člověk zvyklý. Byla milá, poetická, mající své osobité kouzlo. Stála hlavně na atmosféře a interakci mezi postavami a obešla se bez princezen a draků. Bez zbytečných triků a nějakého digi draka, který by v roce 1994 stejně vypadal trapně, tu máme obyčejného hada, ze kterého jde stejná hrůza!
Knížepán, čert, vodník a čarodějnice přehrávají jak pominutí, ale dospělý divák to snad omluví, dětem se to bude líbit. Při té příležitosti musím (ať se vám to líbí nebo ne) vyzdvihnout výkony Yvetty Blanarovičové a Lucie Bílé. Jejich přehrávání je na samé hranici únosnosti, ale vem to čert. Prostě sranda jako blázen („Já jsem malej, ale šikovnej.“ Plus ocas, co se vymršťuje dopředu při čarování.).
Pohádka také disponuje jednou z nejkrásnějších písní/melodií v dějinách české kinematografie, a tou je písnička Vím jedno návrší (hudba: Miloš Krkoška, text: Václav Bárta starší)! Noční prozpěvování bez přítomnosti Elišky, která měla rozhodnout o svém vyvoleném, postrádá smysl. Finále mi přišlo taky chaotické.
Každopádně budu spravedlivý k Troškovi a upřímný sám k sobě. Je to skoro 70 %.
