Jak název pohádky napovídá, hlavním hrdinou je princ Ludvík, který, ač je mu 39 let, je stále opečováván bezvýhradně milující maminkou. Jednoho dne ale přeteče pohár a pan král milého Ludvíka ponechá v lese daleko od království s tím, že ho zpáteční cesta na hrad snad přivede k rozumu a jeho syn konečně dospěje.
Začnu tím, že upoutávka a prezentace této pohádky je přinejmenším zavádějící, neřkuli klamavá. Člověk má pocit, že ho čeká rozverná pohádka o rozmazleném princátku. Trailer k Mamánkovi je ale vyroben jen z prvních patnácti minut filmu! Prozradím vám, co přichází v minutě patnácté, a co až do konce filmu (pohádkou bych si tento psychomelodram netroufal nazvat) určeného výhradně dospělému divákovi (děti z něho nebudou mít skoro nic, snad jenom to, že být mamánkem je trapas), nás neopustí. Je to téma smrti. A to je asi to jediné, čemu se náš hrdina musí postavit. A to tím, že vleze do rakve, v níž prožije něco jako životu ohrožující halucinace. Celá anabáze s rakví je úplně mimo.
Šišlajícím čarodějnicím nejde skoro rozumět, oběšenec malé děti asi moc nerozesměje, láska Bětušky je těžko uvěřitelná, celý film je ponurý až běda… Taková je holt představa pohádky a nahlížení na smrt optikou Jana Budaře, toliko scénáristy, režiséra, autora hudby a hlavního představitele. Může se samozřejmě stát, že se s panem Budařem naladíte na stejnou vlnu…
Mě osobně s každou přibývající minutou opouštěla naděje, že bych chtěl Mamánka ještě někdy vidět znovu, a že bych ho dokonce někomu doporučil. Ne, nedoporučuju. Hudba a kamera samozřejmě excelentní. Ale kvůli tomu jsem do kina nešel.
