Ivan Palúch s Magdou Vášáryovou se do rolí prince a princezny nehodí, atmosféra je tu temná, ztvárnění umělecko-poetické, postsynchrony bída, hudba jak ze čtyřicátých let, točilo se na podzim, takže krajina nevlídná, loutkového draka dnešní děti zvyklé na brutální efekty nemají šanci rozdýchat a konec divně useknutý. A to nemluvím o naivní a hloupé princezně, která by se klidně nechala políbit mladíkem v zahradě (zná ho třicet sekund!) a o den později veřejně při hostině loupeživým rytířem! Takovou princeznu? Pěkně děkuju.
Tak to byly věci nehezké na adresu jedné z nejpohádkovatějších pohádek, které u nás kdy vznikly (drak, loupežníci, turnaj, hod jablkem, mluvící kůň…). Začnu mechanickým drakem, který byl a je v mých očích úžasný, boj s ním (v sedmdesátých letech) famózní. Jako malé dítě jsem se ho ukrutně bál. Loutkaři i najatý cirkusový koník si zaslouží metál!
Pohádka si mě získala především svou moudrostí („Všechny cesty tě dovedou k cíli. Jsi-li dobrý, k dobrému…“, „Do pekla vede cesta přímo.“, „Člověk si dává jméno tím, co dělá.“, „Co je to štěstí?“ „Tvá radost, která druhým lidem nepřináší smutek ani žal. Jinak je to sobectví.“)
Jsem praktik, proto jsem velmi kvitoval zapíchnutí cedulí po kraji, informující o tom, že král hledá ženicha pro svou dceru.
Vzpomněl jsem umělecké vyznění této pohádky, tak jenom ovčák nasnímaný na pár vteřin, má charisma jak Tom Hiddleston s Benedictem Cumberbatchem dohromady.
Pohádka místo slov používá obraz, často i pantomimu (Zesměšnění loupeživého rytíře přeseknutým šátkem! Pantomima Bajaji a ruchy skvostně ohlásí příchod draka!) Osudovost z plátna doslova sálá (černý kočár tažený šesti koňmi, princezna nasedající do kočáru, „O tom vím přece jen já!“) S dialogy se vskutku šetří, ale některé stojí za to: „Tu kytici jsi vázal ty?“ „Ba-ja-ja.“ „Jak ti říkají?“ „Bajaja.“.
Zajímavé je, že zabití draka nemá rozhodující vliv na volbu ženicha. Následuje hod jablkem a navrch i turnaj s dřevci. Za pozornost jistě stojí i nekompromisní skoncování s loupežníky hodem přes hradby.
Princ Bajaja se mi líbí rok od roku víc a víc. Myslím to tak, že v jedenácti se mi líbil víc než v deseti, ve dvanácti víc jak před rokem a to platí až do dneška.