Sotva jsem vstoupil do předsálí kina, slyším jednoho kluka: „Já na ně hodím popcorn!“ Sice nevím na koho a proč, ale neřeším to. Nicméně jeho věta předznamenala, čeho jsem byl svědkem.
Bylo vyprodáno, popcorn doslova tekl proudem, tryskal jako vodotrysk, padal na zem jako vodopád. V překladu: Holka nechtíc drcla do megavelkého popcornu na poličce, kam si ho odložila její sestra. Povyk velký. Tatínek musel zasáhnout. Popcorn na zemi do koše. Fronta obrovská. Popcorn nový.
Jeden kluk se na poslední chvíli sunul doprostřed své řady a přitom sypal popcorn za krky lidí v řadě před ním tak mohutně, že když usedl na svoje místo, měl kornout skoro prázdný. Lidi před ním ale plné kapuce, límce a domnívám se, že někteří doma vylovili praženou kukuřici i ve spodním prádle.
Každopádně při délce filmu skoro dvě hodiny, stejně nikomu nestačil. To by museli mít papírový korbel velikosti dvousetlitrové bečky. (Blansko, 27. 12. 2024)