Panenka z vltavské tůně a Pohádka o mokrosuchém štěstí. Už v dětství se mi pletly. O to víc později, když zmizely za oparem vzpomínek. Tak aby bylo pro jednou jasno: V Panence Oldřich Vízner hraje hrnčíře a Jarmila Švehlová vodnici! No a v Mokrosuchém štěstí Oldřich Vízner vodníka a Libuška Šafránková obyčejnou holku, kterou za mořskou vílu o poutích jen vydávají! Teď jsem tomu dal. Prozradil jsem pointu jedné z pohádek. Promiňte.
Andulka se hastrmana vůbec nebojí. Bodejť, když je to takový přetrhdílo. Ani neví jak a zakouká se do něho. Jejich lásce ale není přáno. Děj se přesouvá do Prahy a v pohádkovém příběhu dostane prim smutek, melancholie a vlastně ještě detektivní zápletka! Najít Andulku v Praze totiž není jen tak!
Spíše televizní hru pro dospělé s pohádkovým nádechem než čistokrevnou pohádku natočil Ludvík Ráža, mimo jiné mistr dramatu a psycho věciček (Tajemství Ocelového města, Princezna Pampeliška, My z konce světa…). V závěrečných titulcích figurují samá slavná jména. I štěky zde hrají borci kalibru František Filipovský! Komparzistů hromada. Tady se na poměry papundeklové pohádky nešetřilo.
Kromě „brutálního kaskadérského kousku“ v podobě skoku z Vyšehradské skály hodného Horymíra oficiálně zazní, že Ladislav Pešek je chráněný památkovým úřadem! Konečně! Laďka Kozderková se na scénu přiřítí jak velká voda, podobně i Vladimír Menšík, jak jinak, a je jich všude plno, sálá z nich energie jako z atomové elektrárny. Překvapivě Libuše Šafránkové je zde jako šafránu (jestli se jako hlavní hrdinka v osmdesátiminutové pohádce objeví na pět minut, tak je to moc).
Pokud jsem Panence z vltavské tůně dal 65 %, tak tady prostě musím jít krapet výš.