Priorita studiových pohádek na sklonku šedesátých let vězela patrně v ději, scénáři a poselství, nikoli v rekvizitách a kulisách. A tak Princezna, co pořád vařila je tak chudinká ve výpravě, až to asi mnozí z vás nerozchodí (záhonek s hlínou má metr krát metr a Kostka se v tom pořád nimrá, Peškova korunka na gumičce…). Soustřeďme se tedy na příběh. Princezna Jitka jest náruživou kuchařkou. Velmi sympaticky ji ztvárnila Dana Hlaváčová. Královna si myslí, že ji z této nedůstojné záliby vyléčí svatba za urozeného prince. O ženicha se ale tak trochu postará pan král…
Když se zaměříte na herce a jejich repliky, budete jistě nadšeni („Veličenstvo, pokračujme v umírání dál.“, „To já skočím z třímetrového můstku!“, „Paštika ze sušeného slona. Naštěstí se to vyhodilo, ale stálo to majlant.“, „Knedlíky vykrajovat kružítkem. Ale nerez!“, „O čem můžou psát dívky než o přírodě. Sluníčko, hvězdičky, ne?“ No já se za břicho popadal.). Přidejme komorníkovy lamentace králi, že musí být na dceru přísný nebo miloučce-trapně-vtipné prozpěvování princů („Když nebudu jísti sýr, přijde na mě netopýr.“). Vyjde vám pohádka, která vám dozajista zpříjemní nedělní odpoledne více než devadesát pět procent pohádek současných. Račte si povšimnout té řady dvou plotýnkových vařičů Elektro Praga Hlinsko! V neposlední řadě tu hlavní hrdina ošetřuje princeznu, jako v nějakém korejském seriálu v roce 2015!
Abychom byli objektivní, soutěž je nepoctivá, jelikož princ Václav z Temperovic u Indie znal soutěžní otázky dopředu! Pointa je poněkud přitažená za vlasy, ale v roce 1967 snad s přimhouřenýma očima obstojná.
