Nevím, z jakého důvodu je tato pohádka na české filmové databázi nadhodnocena (57 %)?! Hned v úvodu pětatřicetiminutové studiovky se začne zpívat (aby se vyplnil děj, pochopitelně). Pak čekám deset minut na zápletku, opakuji, v pětatřicetiminutové pohádce! A to si ještě filmaři pomáhají v ději vypravěčem. Ou jé. A kašlu na to, že tím vypravěčem je Pešek, kterého pochopitelně miluju, ale kterého prostě využili. Pohádka vaří z vody, je naivní až na půdu a basta.
To, že scenáristka Anna Jurásková se v tom na začátku své kariéry pěkně plácala, dokazuje například zjevení starého dědy poustevníka, které je jako blízké setkání třetího druhu. K zahnání po zuby ozbrojených loupežníků stačí, když si dáte hučku na hlavu, přehodíte přes sebe prostěradlo a potřete se sazama. Klasická začátečnická chyba: postavy říkají, co vidíme. Princezna se objeví ve 20. minutě, ano, pětatřicetiminutové pohádky. Král zavolá na Honzu, jako by kovárna byla hned vedle jeho trůnního sálu. A Honza fakt dorazí. Mě tato v podstatě roztomilá pohádka taky dorazila.