Vetřelci z vesmíru unesou pozemské superhrdiny a jejich děti se musí naučit táhnout za jeden provaz, aby zachránily svoje rodiče i celou planetu.
Asi takhle, Robert Rodrigez natočil páté pokračování Spy Kids, jehož sláva, díl od dílu, doklesala až na samé dno. Tak pro jistotu tomuto nejnovějšímu výtvoru dal jiný název. Jsou filmy, které vás svou hloupostí a neumětelstvím naštvou (například Super mazlíčci), jiné vás svou hloupostí a trapností nechtěně rozesmějí (Můžeme být hrdinové). Schválně, jaké pocity ve vás vyvolá jméno nejslavnějšího superhrdiny naší planety, který si říká Zázračník? Přirozeně jsem se usmál jen jednou, když malá Gubka zmlátila ochranku a ještě před tím dala na zem matrace, aby si nenatloukli zadečky. Pointa filmu tomu všemu nasazuje korunu, je trapná na kvadrát. Úkol od Netflixu zněl asi takto: „Roberte, natoč Avengers pro děti z prvního stupně.“ Bohužel se bojím, že i děti ve věku 6–10 let mají kompletní universum Marvelu v malíčku a něco takového jako Můžeme být hrdinové baštit rozhodně nebudou.
Chtěl jsem napsat, že celý film je dětsky naivní, ale on je tragicky hloupý. Finanční prostředky byly, filmaři taky nebyli břídilové, tak si myslím, že se dal napsat aspoň trochu inteligentní příběh o superhrdinech. Tenhle výtvor jako by režírovalo a napsalo dítě, a ne tvůrce Ality. Patnáct let stará Škola superhrdinů je skoro o tom samém, ale asi o patnáct set procent lepší.