Čiko se s rodiči právě vrátil z Jižní Ameriky zpět do Československa. Seznamuje se tu s novými kamarády, se kterými objevuje krásy přírody. Věra Plívová-Šimková a Drahomíra Reňáková-Králová natočily Mrkáčka Čika v roce 1982. Film poukazuje na odvrácenou stránku ambiciózního rodičovství: když jsou nároky na dítě příliš vysoké, místo úspěchu mohou přijít stres, frustrace a neurotické projevy. Tak teď už víte, proč Čiko mrká.
Ze začátku jde o komedii odehrávající se na sídlišti (kluci pijí pivo, vysvědčení je pod psa, proto ho strčí psovi do tlamy…), ale záhy se přesouváme do „doby kamenné“, humoru ubývá, film se až příliš začne podobat předchozímu filmu Věry Plívové-Šimkové Brontosaurus (1979), která nechá děti si před kamerou hrát (tanečky, pantomima, tajtrlíkování), takže tu máme v bleděmodrém Jak se točí Rozmarýny (1977). Navrch dostáváme i kriminální motiv.
Už v polovině filmu se Čiko stává vedlejší postavou, aby s přibývajícími minutami úplně splynul s ostatními dětmi. Problematika s rodiči není vůbec dopovězena a o šťastném konci nemůže být řeč. Pravděpodobně to tak režisérky zamýšlely, ale výsledný dojem je velmi rozpačitý. Ti, co dobu táboráků a stanování v přírodě v době socialismu zažili na vlastní kůži, možná nostalgicky zamáčknou slzu a přidají k hodnocení 20%. Bohužel za tak obyčejný příběh je 50 až dost.
PS: Vzpomínám si, že jsme v osmdesátých letech s partou děcek na ulici hráli schovku a někdo volal, že právě teď dávají v televizi Mrkáčka Čika. Neodešel nikdo.
