Původně gruzínská pohádka díky bohatým dekoracím a pěkným kostýmům vypadá vskutku cizokrajně (na papundeklovou pohádku luxusní zpracování). Modrý koberec mě překvapil dvěma momenty, a to svatbou v polovině příběhu (Říkal jsem si, a co dál?) a líbila se mi také podmínka, kterou si kladlo venkovské děvče Sulika, když ji car požádal o ruku. Nejvíc mi vadil asi Petr Kostka s tím svým šíleným knírkem a příliš romanticky pojatým hrdinou. Oproti tomu Hana Maciuchová byla skvělá, jak její herectví, krása, tak přirozenost. Satoranský se k ní o dva roky později v Krkonošských pohádkách hodil mnohem lépe!
Bohužel kvůli jednoduché závěrečné pointě s kobercem (Co kdyby loupežníci uměli číst? Jak carevna věděla, kde je její milovaný uvězněný?) nečekejte žádnou vyšperkovanou pohádku. Carevnu jsem trochu litoval, když careviče objímala, jelikož pochybuju, že se týdny vězněný car myl a čistil si zuby. Pochopitelně ze žaláře vychází hladce oholen a jako ze škatulky. Modrý koberec je černobílý.