Je až úsměvné, kolik zemí se muselo spojit, aby vznikl tento televizní, neoriginální, ukrutně umělý a zaostalý produkt (bráno s ohledem na rok vzniku).
Prvních pár minut působí dost ohavně. Další šok přichází vzápětí, protože jde patrně i o hraný film. Hrdinové v kresleném světě vypadají jako karikatury Cameronových avatarů, řeší tu orákula jako v Berušce, na scénu přichází podivný mix Barbie panenek, Zvonilek a My Little Poníků.
Nebudu vás unavovat vyprávěním, o čem Mia vlastně je, je to zbytečné. Jde o pestrobarevnou blbinu pro pětileté děti, která by udělala slušnou ostudu i televizní stanici. Bylo vskutku opovážlivé něco takového poslat do kina!
Musím zmínit ještě modrou opici navlečenou v latexu, která mě bude dlouho strašit ve snech, mocného Storma metajícího bleskama, ale chovajícího se jako klaun, duhovou dálnici půjčenou z Thora… a celý film se tu pořád bojuje proti padouchovi!
U dialogů typu: „Ty nekazíš parádu, ty jsi paráda,“ musíte intenzivně přemýšlet, co to znamená, a když to pochopíte, tak si kladete otázku, proč to ta postava vůbec říkala? U dialogů typu: „Co se tu mohlo stát? Nic dobrého,“ raději nepřemýšlejte vůbec.
Závěrečná pointa není nikterak marná a vyřčená moudrost, že pravý hrdina má s nepřítelem slitování, mě překvapila. Vzápětí ale k obnově safíru, tudíž návratu hrdinky do světa lidí, dopomůže chloupek z nozdry jednorožce, a já opět ztrácím mikroskopicky kladné mínění o tomto spektáklu.
