Loni jsme se s Mášou a medvědem setkali na velkém plátně. Stejně jako například u Pata a Mata nebo Tlapkové patroly nečekejte ucelený příběh. Jde o třináct přibližně šestiminutových večerníčků za sebou.
Máša putuje (ve snu, v představách, při hrách) po různých státech (Francie, Itálie, Anglie, Brazílie, USA, Mexiko, Japonsko, Čína, Španělsko,…) a zpívá o tom, co je pro danou zem typické. Například: Máša čte časopis o francouzské módě. Proto se rozhodne ušít šatičky praseti. Pak sledujeme videoklip, jehož náplní jsou prvky typické pro Francii (vidíme Eiffelovu věž, mušketýry, mima, Moulin Rouge, Máše na talířku donesou žábu, šneka a smradlavý sýr,…) a Máša u toho zpívá o Francii na melodii kankánu. Po skončení videoklipu ušije šaty praseti medvěd. A takto podobně je tomu třináctkrát. Vzhledem k téměř nulovému ději a absenci zápletek (líbila se mi jenom ta z divokého západu) to znamená, že malé děti i vás písničkový maraton přestane bavit po prvních třech příbězích.
Máša je místy velmi roztomilá (houká jako sanitka, jede na šlapacím koníkovi, třese se zimou,…) a občas by zasloužila na zadek, jak je rozmazlená a protivná (dožaduje se obědu, aniž by poprosila, udělá nepořádek a neuklidí, autem zničí medvědovi zahrádku,…) A hlavně u ní nevidím snahu či sebemenší náznak se polepšit!
Sledovat jeden večerníček v televizi a pak si o dané zemi s dítětem (školkou povinném, na které seriál cílí) povídat (proč tam jedli pizzu a špagety atd.), je naprosto v pořádku. Ale absolvovat třináctkrát za sebou v kině, je smrtící. Když se mě teď zeptáte, co si z celého filmu pamatuju, odpovím vám, že prase plavající v kaluži bahna.
