Devítiletému Milovi unesou Marťané maminku. Proč? Pomocí speciálního zařízení z ní chtějí vycucnout maminkovství pro své potomky. Milo udělá všechno proto, aby svou maminku, ke které se nechoval vůbec hezky, zachránil.
Režisér, scénárista a animátor Simon Wells se vydal v roce 2010 stejnou cestou jako Robert Zemeckis. (Nebo ho Zemeckis jen najal?) Pro své dílo zvolil výtvarnou techniku performance capture, což bylo pro celovečerní film v té době velké sousto. Po vizuální stránce filmy spíš připomínaly počítačové hry a ne moc povedené. Většinou se také jednalo o finanční propadáky. (Máma mezi Marťany byl gigaprůšvih!) Simon Wells tak za šílené peníze natočil celkem nevzhledný a málo povedený animák. Všechny postavy jsou fakt škaredé až odpudivé. Temné sci-fi se tu mísí s dětskými a dospěláckými tématy, jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, pro koho film točí. Rodinnou podívanou bych to rozhodně nenazýval. Jídlo, pití, kyslík, tlak… se tu neřeší. Jediné, co si zaslouží pochvalu, je hudba génia Johna Powella.
Naposledy zde padne jméno režiséra. Jde vidět, respektive slyšet, že Simon Wells (narozen 1961) vyrůstal na filmech z osmdesátých a devadesátých let minulého století. Jedna z hlavních postav tu chrlí hlášky jak z kulometu typu: „Vypusťte Krakena.“, „Koukáte na Beverly Hills?“, „Blbý jak bedna kytu.“, „Který pablb sem dal ten krám.“ Atd. Jako bychom sledovali Bruce Willise v Posledním Skautovi nebo Eddie Murphyho v Policajtovi v Beverly Hills. Rozhodně se tu nemluví slovníkem dětí. Máma mezi Marťany je scifárna každou buňkou emzáckého těla.
