Jeden z uživatelů ČSFD o Malém Bobši napsal: „Tento hezký film s jednoduchým dětským příběhem je jako hebká deka, kterou se přikryjeme, když si chceme odpočinout. Pak už nemusíme na nic myslet a můžeme jen vnímat tuto příjemnou venkovskou poezii.“ A napařil mu pět hvězdiček z pěti.
Přátelé, to fakt ne!!! Ta deka není vůbec hebká jako ze sušičky. Je vymáchaná v betonové směsi a usušená v troubě. Venkovskou poezií pisatel asi rozumí depresivní bezútěšnou tragédii. Kluk špinavá škaredá si přece nemůže hrát s rychtářovic dcerkou. Chuďas potkává ještě ubožejší děti, které jedí jedno jídlo denně z jednoho dřevěného talířku, spí v koutku v polorozbořeném baráku na slámě jako dobytek. Boty, hračky, jídlo… privilegium. Cesty jen samé bahno. Na tatínka spadne kláda, musí prodat to nejcennější, co mají – krávu. Ani to nestačí, takže přichází o střechu nad hlavou. Poezie? Deka? No ty kráso. Humor zde není na nule, on je v záporných hodnotách!
Dospělí i dětští herci vždycky chvíli čekají, než z nich něco vypadne. Neřekl bych na to nic, kdyby se film netočil v roce 1961! Podobně na tom je i představitel Bobše (Jiří Lukeš). Protože je opravdu malý, v drtivé většině scén se chová, jako by se natáčení bál, čemuž odpovídá neustále strnulý výraz. Samozřejmě jako režisér bych byl šťastný, že hraje, tak jak hraje. Tomášové Holí se rodí jen jednou za sto let. Dodejme, že Jiří Lukeš to nakonec o osm let později dotáhl na roli nehynoucí v seriálu Záhada hlavolamu!
Za komančů chodily školy na tento film z ideologických důvodů, aby děti viděly, jak byl ten přežitý feudalismus a kapitalismus strašný, ať jsou rády, že mohou žít v nádherném socialismu. Dnes bych klidně Bobše pouštěl taky, (asi zbytečně), aby si děcka uvědomila, v jakém přepychu žijí.
PS: Film skončí a vy zjistíte, že opravdický konec ukrývá další film – Malý Bobeš ve městě. Mě málem odvezli.
