Jak název napovídá, hrdinkou tohoto animovaného filmu je tříletá Amélie, která se svými rodiči bydlí v Japonsku. Sledujeme svět jejíma očima, svět plný fantazie a objevování.
Sláva tento film předchází. Byl nominovaný na Oscara, Zlatý glóbus a Césary. Amélie je sice škvrně, ale myšlenky chrlí jako nějaký filozof (metafyzika trubic, carpe diem, nemoc z potlačených citů, bratr jako matematická rovnice – kdyby tady nebyl, není tu ani ona…). Jiné její úvahy nás pobaví (Radost uvedla mé tělo do pohybu. Oči mají úžasnou vlastnost, pohled. Narodila jsem se z milosti bílé čokolády. Našla jsem spřízněnou duši, vysavač. Kolik vlaštovek je potřeba, aby přišlo jaro? Atd.) Jinými slovy svou knižní předlohu nezapře (Amélie Nothomb).
Jak se říká: stokrát nic umořilo osla. Po čase by nás všechny ty interesantní myšlenky přestaly bavit, ale naštěstí tu máme vizuální vjemy. Květiny na pokyn hlavní hrdinky rozkvétají, když chce, rozestoupí se moře jako by byla Mojžíš… Obrázky přitom nejsou vůbec precizní, celý film vypadá jako namalovaný obyčejnýma vodovkama. Přesto vás nadchne. Abych to uzavřel: film se nás snaží šokovat myšlenkami, uvádět v úžas obrazy a tím udržovat naši pozornost. Což se mu daří. Třeba i naprostým tichem! Třeba obyčejnými káčami, které jsme jako malí vyráběli z žaludu a sirky!
Kromě výše zmíněného se zde řeší téma smrti, jizvy na duši, které se i po třiceti letech od konce 2. světové války mezi Japonci nezahojily, že se rodičům vůbec nedaří plnit mateřskou a otcovskou úlohu, a že jsou malé děti někdy na zabití. Pokud dáváte přednost poetice před akcí, je Amélie pro vás dobrou volbou. (foto: Haut et Court)
