Hlavním hrdinou tohoto norského filmu je ztřeštěný vynálezce Doktor Proktor, dívka Líza a klučina s ohnivými vlasy jménem Bulík. Doktor Proktor vynalezne prášek, po kterém, slušně řečeno, zažijete extrémní nadýmání. Tak silné, že je dokonce schopné vás vznést do vzduchu! O tenhle objev má ale zájem i pan Trán, zloděj Proktorových vynálezů…
Na úvod upozorněme, že film není animovaný, ale hraný! Je extrémně stylizovaný podobně jako filmy Wese Andersona (tatínek je vojenský generál a tak má před vlastním domem dvě děla, úhledně srovnané dělové koule a vojenský džíp…).
Věřím, že děti prvních až čtvrtých tříd, kterým je film určen, se už při vyslovení názvu budou lámat smíchy. Film, ale kupodivu kromě neustálého fekálního podtextu, nabízí něco víc, a tudíž ho nelze šmahem odsoudit! Celou dobu jsem měl pocit, že sleduju nějaký remake Pipi dlouhé punčochy, která bojuje proti Trautenberkovi. Ke kladům této taškařice lze připočíst, že rozvržení charakterů postav je černobílé. Děti jasně ví, kdo je kladný a kdo záporný hrdina, že zlo bude potrestáno a dobro zvítězí… Také se dobře trefuje do rodičů, kteří nemají čas na své děti, do lidské hlouposti, chamtivosti… Nechybí dobré nápady, jako třeba minigroteska Proktorových vzpomínek na dávnou lásku. Tímto klady končí.
Oproti tomu celá linie s obrhadem mi přišla zbytečná a do filmu se nehodila. Stejně tak nápad s prdícím práškem šel nahradit úplně něčím jiným. Ale to by zase dětem nepřišlo vtipné a do kin by přišla polovina lidí. Bohužel cokoli inteligentního v tomto filmu je ihned přebito (zabito) lacině trapnou zápletkou, kolem které se neustále točíme.