V pohraniční vesnici Větrov se nachází dětský domov. Kluci z domova si říkají Indiáni a svádí nelítostné boje s místními kluky Šímáky. Film vznikl u příležitosti 30. výročí založení Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže. Co je to za slečnu, která uklidňuje znepřátelené skupiny, současné děti nemají šanci pochopit (pionýrská vedoucí).
Na několika místech to zavání propagandou, ale naštěstí jen zavání („Kolik chytil špionů?“). Mohlo být hůř. Spíš vám to tu připomene klučičárny z Knoflíkové války nebo při hledání úkrytu pro psa, Belllu a Sebastiána. Problémy rodičů s adopcí či pěstounskou péčí byly asi stejné tehdy i dnes. Film se natáčel v místním nářečí, což zní naprosto skvěle („Náčelníku, a nemohla by byt Simona přece jen Bílá holubica. Viděl sem, jak zmydlila zrádkyňu.“ „Tož ano.“). Mluva ale není důsledná („Ještě ho najdou. Ještě se podívá, jak vyhrajů.“ Správně by mělo být: „Eště ho najdů. Eště sa podívá, jak vyhrajů.“). Hovorově se mluví, jen když scénář zavelí.
Závěr filmu nabízí x pidikonců a žádný pořádný. A že by končil happyendem, a že by tam byla sranda, se taky říct nedá. Proto jsem možná jako malý Indiány neměl rád a viděl je sotva dvakrát, i když tam hraje Tomáš (Michael Dymek), Blanka (Magdalena Reifová) a učitel Lopata (Josef Somr) z Pánů kluků.
