Na úvod VELKÉ varování!!! Celý film sledujeme jedno jediné volejbalové utkání Vrány proti Koťatům!!! Fakt!
Haikyu se snaží oslovit širší spektrum diváků tím, že se například na tribuně nachází malé holky (uznávám, že megafon je miloučký) nebo v domově seniorů přes televizní obrazovku svému vnukovi fandí jeho děda.
Některé hlášky jsou zde vtipně odzbrojující: („Jak to máš s volejbalem?“ ptá se jeden z hráčů. A jeho soupeř mu odpoví: „Zřídkakdy mě to baví.“ „Vidíš, dokážeš se hýbat.“ Na to mu odpoví: „Protože jsem naživu.“ „Když budeš nahrávač, nemusíš tolik běhat. To byla velká lež.“).
Některé hlášky jsou skoro filozofické: („Cítíš úctu k soupeři.“ „Kozume využil jejich přednost.“ „Je to bolestné, ale příjemné.“ „Větší smutek prožiju, když dohraju, ne když prohraju.“).
Některé osudové: („Zápas, který nemá žádné příště.“ „Při volejbalu lidi neumírají.“).
Některé situace jsou na hranici utopie: (Hlavnímu hrdinovi je líto, že jeho soupeř nad nimi neuhrál bod. Důležitější je zahrát si, než vyhrát.). Víte jak to ve sportu a v reálném životě chodí, že? Vítězství na prvním místě.
Pak je tu asi milion dialogů souvisejících s hantýrkou či pravidly volejbalu, kterému jako laik rozumíte podobně, jako když sledujete seriál z nemocničního prostředí a snažíte se pobrat lékařské diagnózy či konverzaci doktorů. Prostě velmi velmi matně. (Hra přes síť. Předstíral blok. Volný míč. Synchronizovaný útok.)
Což o to. Anime je to pěkné. Střídají se zde obrázky z televize, haly, hráčů na ploše, obecenstva, se záběry z minulosti, úvahy hrdinů s dialogy uprostřed zápasu, zastavený obraz, zpomalené záběry, obraz rozdělený na dvě a více částí, záběry z pohledu hráče, atd.
Zápas končí nečekaně a s ním i film. Kdybych nadevšechno miloval volejbal, kdybych nadevšechno miloval anime… ale bohužel tomu tak není. A tak Haikyu ode mě dostává jenom průměrné hodnocení. Hlavně proto, že se ve filmu kromě zápasu nic neděje. V jednom komentáři na ČSFD někdo píše, cituji: „…Uspokojivě se uzavřelo dost příběhových linek jednotlivých postav i jejich vztahů…“ – toho jsem si fakt nevšiml. Musíte být totálně propadlý tomuto seriálu (film vychází ze seriálu 2014–2020), pod mikroskopem sledovat každé nadzvednutí víčka a úšklebek postavy, abyste něco takového napsali…
Vy, kteří jste fanoušci daného žánru či sportu, neváhejte k mému hodnocení přidat klidně 40%. (Nebojte se. Nedostanete se za procent sto.) Věřím, že byste kývali hlavou do rytmu japonského poprocku, který se rozezní se závěrečnými titulky, stejně jako jedna z divaček v kině, v řadě přede mnou… À propos. Nechoďte z kina před koncem!
