Žili byli dva elfští bráchové, teenageři Ian a Barley Tichošlápkovi se svou mámou. Jejich táta zemřel, když ještě Ian nebyl na světě. V den svých šestnáctých narozenin dostane nečekaný dárek, tátovu kouzelnickou hůl. Díky ní a kouzlu, co v sobě ukrývá, dostanou oba bratři nečekanou příležitost strávit jeden den se svým zesnulým otcem. Pak se to trošku zvrtne a bráchové jsou nuceni vydat se na dobrodružnou výpravu, aby otce aspoň na okamžik spatřili.
Během úvodní minuty se přehledně dozvíme, jak se ze světa vytratila magie (místo létacích kouzel se jezdí v autech, místo vykouzleného světla se používá žárovka atd.), a pak už nás čeká poutavá jízda s nečekanými zvraty a originálními nápady. Mezi ně patří například jednoduchý a přitom dokonale funkční rozhovor s kazeťákem. Koho by napadlo, že motorkářem může být i Zvonilka? Asi nejvíc se mi líbila návštěva Hospody u Mantykory. Přechod přes bezednou propast? Opět důkaz, že v jednoduchosti je krása. A důkaz, že se u Pixaru přemýšlí (u Duše někdo přemýšlel až moc), že se některé scény známé z jiných filmů dají udělat nově a nápaditě. Srdcervoucí obětování Ginevry (auto) působí, jako byste sledovali totální ždímačku slz. Samo sebou, že nesledujete, musíte se tomu dojetí smát.
Ve filmu se na okamžik mihne policajtka, která pronese: „Není jednoduchý být nový rodič. Dcera mojí přítelkyně mě tahá za vlasy.“ Vyložil jsem si to stejně jako vy. Podobného prvku jsme byli svědky už loni v rodinném filmu Psí domov.
V roce 2020 patřilo Frčíme rozhodně k tomu nejlepšímu. Tam, kde jiní filmaři tlačí na pilu, souboje trvají čtvrt filmu, hudba burácí a animace působí reálněji než realita, ve Frčíme to jde tak nějak samo.