Hlavním hrdinou Duše je středoškolský učitel hudební výchovy a klavírista Joe Gardner, který dostane životní šanci hrát v proslulém jazzovém klubu. Nešťastnou náhodou spadne do kanálu a jeho duše se ocitne na prahu smrti/nebe. Tam se mu ovšem nechce, protože ho v životě možná konečně potkalo štěstí. Při útěku z nebe se ocitá na místě, kde čerstvě narozené duše před vstupem na svět získávají vlastnosti, návyky, zlozvyky i jiskru. Podaří se mu dostat zpět do svého těla?
Režisér a scénárista Duše Pete Docter stojí za filmy Vzhůru do oblak, V hlavě, Příšerky s.r.o., a tak měl se svým týmem pochopitelně důvěru studia a mohl vlastně cokoli. Někde se ale asi stala chyba. Svět po smrti či před narozením byl podobně o ničem jako v kosmické lodi v Hurá do džungle, tak se nedivte, že je Duše v tomto žebříčku tam, kde je. Přece se nepoposouvám z toho, že tu zní jazz. Už vidím ty zástupy štěstím rozzářených dětí, jak s radostí tancují na saxofonové a kontrabasové improvizace. Jde o to, že Duše je pro dospělé. Děti do deseti let nebudou mít vůbec páru, co tím chtěl básník říci. Pro ně je tam maximálně kočka. Že je Duše po grafické stránce dokonalá? To přece nic neznamená. A že se dozvím, že mám plně prožívat každou minutu svého života? Páni, to je objev! Samozřejmě nikomu nezakazuji opájet se hudbou, animací, imaginací, poselstvím a originalitou, sestavit si vlastní hitparádu, Duši umístit na vrchol a pro jistotu ještě na piedestal (momentálně má na ČSFD 83%).
Tvůrci z Pixaru a Disneyho se pasovali na mudrce a chytračili a chytračili, až se přechytračili. Kritik Andrej Stankovič tomu říkal „geniálničení“. Někdo se může ptát, jak je možné, že průměrní, skoro až podprůměrní Trollové nebo Zakleté pírko mohou být lepší než Duše? Je to jednoduché. U Trollů a Trošky jsem se aspoň párkrát zasmál. Z Duše jsem si neodnesl lautr nic!
