Drátařík a hruška moudrosti

Pohádku jsem viděl sedmkrát po sobě, protože jsem šestkrát u ní usnul. Vtipná to ona občas je („Přebrodíš devatero kopců, přejdeš devatero řek.“ „A není to obráceně?“ „Ne, to bys šel zpátky, to bys couval.“), ale má tolik vad na kráse, že i rypoš lysý, je vedle ní líbezné a uhlazené zvířátko. Rypoše zmiňuji proto, že patrně sloužil jako předloha úplně trapného zlého skřeta Pižlíka, jehož zjevování je na pěst. Král má skvěle vymyšlené jméno – Božemůj, ale jeho neustálé opakování po chvilce otravuje. Nevím, z jakého důvodu jeho představitel Oldřich Vízner strašně přehrává. Princ Fintín, který má být pasován na krále, se během pohádky objeví asi tak dvakrát, aby scénář na něho a jeho linku úplně zapomněl. Očekával bych, že po pozření hrušky moudrosti „něco“ nastane, že bude postava jinak mluvit, jinak se chovat, ale ono vůbec nic, chová se pořád stejně obyčejně. Scény nenavazují, slaví se narozeniny prince, ale ministři mají představit výsledky své práce? Kde jsou ty davy lidí, kteří se mají zúčastnit oslav? Záběry seshora nebyly dobrou volbou, Česká televize asi nafasovala nějaký jeřáb, tak ho chtěla využít. Bohužel takto bych mohl pokračovat ještě dlouho.