Už jako dítě jsem si pohádku o třech potulných muzikantech zamiloval. Přitom k tomu stačily dvě Heřmánkovy hlášky: „V Tůůůrecku!“, „Čutora, čutora. Neznám.“ A plusem byly “nabušené triky”, jak muzikanti mizí a zase se objevují!
Nicméně i po letech mi přijdou Eben, Heřmánek a Lábus jako perfektně sehraná, roztomilá a sympatická trojka. K tomu přidejte mladého Bartošku, neokoukanou Zoru Jandovou, Sováka jako záporáka, děj, co má začátek, prostředek a konec, dokonce dva ukázkové body zvratu (Objev na Šibeničním vrchu a krále, když mu dojde, že není vidět.) a máme tu studiovku nejvyšších kvalit! Některým připadá pohádka příliš ponurá, já ji měl odjakživa za veselou („Nejsem drvoštěp, jsem umělec,“ říká Heřmánek s bubnem.).
Na téhle pohádce jsem vyrostl a mám ji neustále na paměti. Pro mě je to prostě srdcovka.