Každý rok Santa Claus doručuje o Vánocích dárky s pomocí obřích, dva kilometry širokých, hypermoderních saní, vybavených špičkovými štíty zajišťujícími neviditelnost, a také milionu vycvičených skřítků, kteří pronikají do každého z domů a doručují dárky. Jenže pak se v geniálně propracované firmě objeví malá chybka. Jedno dítě z těch stovek milionů, nedostalo svůj dárek! Arthur, Santův nejmladší syn, se na situaci dívá z pozice nešťastného dítěte. Vidí ji jako tragédii, proto se vydává na bláznivou misi, doručit poslední vánoční dárek dřív, než se rozední.
Film začíná na nudném náměstíčku obklopeném satelitními domky. Ale už další vteřiny, kde se dozvíte, jak Santa dokáže rozdat během jedné noci cirka dvě miliardy dárků, vás ubezpečí, že nudný tenhle spektákl určitě nebude. Velká vánoční jízda je téměř geniální. Propracovaná do sebemenších detailů, má hlavu a patu, je vtipná, parádně akční, dojemná, milá… Má snad jen jeden handicap: dle tohoto filmu stojí Vánoce na dárcích a obdarovávání.
Nevím jak dětem, ale mně jako dospěláka bavil brutálně ulítlý, místy černý humor (Rada Dědy Santy, že když malý děcko majzneš fusaklí s pískem a naleješ mu Whisky, že pak nic neví, je nekorektně odzbrojující. Štědrovečerní večeře a hádka u stolu nad deskovkou přímo lahůdková. Seschlá myš v trubce nebo svítící jednička v obrovitánském prázdném velíně dokonalost sama. Děda Santa, co jede v popelnici tažené starým sobem, kouzelně vtipná. A z hlášek třeba tato ukázková: „V roce 1923 mě trefil silák, až mi levá komora vyskočila z kušny. Tak jsem ji šoup zpátky a jel dál.“
V roce 2011 mě tento animák trefil do pravé komory, až mi vyskočila z kušny. Šoup jsem ji sice zpátky, ale kdykoli a rád si to zopakuju.
