Povězme si to hned na začátku. Princezna Pampeliška je pro náročného diváka. K tomu dospělého! Vašemu dítěti ji pusťte jedině se slovy: „Milá dceruško, synku, teď se podíváme na psychologické drama kapánek říznuté tragédií. Já vím, chlapče, že se ti líbí barvami hýřící Marveláci, ale tahle trága je černobílá. Holčičko, musíš být shovívavá, to je toho, tak je to celé ve verších.“
Skromně natočená pohádka začíná jako divadelní představení o dvou hercích s jedinou rekvizitou, toliko královským trůnem. Království je chudé, disponuje sedmi vojáky, kteří stejně utečou, a v kuchyni má kuchař dvě cibule a tři vajíčka. Vše je zde minimalistické. Důraz tvůrci kladli na lidské nitro, nálady, emoce, city, myšlenky…
Jak má člověk nakoukáno, tak mně ve třetině filmu blesklo hlavou, že ten nakousnutý příběh jako by měl špatně skončit. Má předtucha se bohužel minutu po minutě naplňovala. Když se princezna s milým Honzou ocitá v žaláři, začíná opravdové psycho! Pokřivené lidské zrůdy hrají prim, Honzu čeká poprava, princezna skončí ve spárech krutého krále, město v plamenech, nepohodlní budou zlikvidováni… Mám pokračovat? Budu. Bída a nepřijetí od těch nejbližších pak stíhá naše hrdiny i doma. S příchodem ledové zimy pohádka nezadržitelně spěje k tragédii.
„Tak děti, a teď se podíváme ještě na Rusalku, kterou napsal stejný pan spisovatel. To si pošmákneme!“