Abych šetřil váš čas, jedním slovem Princezna na hrášku je velká katastrofa. Kdo chce, může pokračovat ve čtení. Samotný hrášek má velikost pingpongového míčku, vypadá, jako by ho z moduritu vyrábělo a fixem namalovalo dítě předškolního věku. Přesně jak vypadá ústřední hrášek, tak vypadá celá pohádka.
Kostýmy jsou otřesné. Herci jako by chodili neustále v nočních košilích. Nejvíce do očí bije scéna, kdy královna vyčítá princezně Anežce, že není oblečená, a sama má na sobě župan a čepici na spaní nebo co.
Zemdlenou, deštěm promáčenou a po stovkách kilometrů uchozenou princeznu (nalíčenou a oblečenou ovšem tak, jako by právě vyšla z kosmetického salonu) položí na dlažbu. Když se hraje na schovku, všichni mají kyselé obličeje, neradují se ze hry. Pak zíráte na nějakou scénu s plešatým chlápkem připomínajícím buddhistického mnicha, který vláčí polomrtvou ženu, a vy musíte usilovně přemýšlet, co to vlastně mělo znamenat. Jediným dramatickým prvkem je onen hrášek pod matrací, ke kterému se film upoceně dostane po šedesáti minutách. Před touto sekvencí a po ní sledujeme nulový otřesný děj, připomínající ochotnické divadlo.
Nejstrašnější herecký výkon podává režisérka Martina Adamcová, která se obsadila do role královny. Pavel Kříž nemá co hrát, Dagmar Havlová zapomněla hrát, Lucka Vondráčková… to nemá cenu, ten výčet by byl nekonečný. Vlastně konečný, jelikož celé království čítá cirka patnáct lidí, které uvidíme v plné parádě na schodech u kostela, kde si princ bere princeznu.
Musím zmínit jakési zelené listy na krku jedné slovenské herečky, má je snad proto, aby zakryly tetování? Bezradnou vypravěčku, která dokresluje nulový děj, otravné malování do písku, které nebere konce. Hercům nejde místy rozumět, šumlují, přeříkávají se. Pohádka se natáčela na soukromém zámku Líšno. Hrůza, to rovnou mohli natáčet u někoho v baráku. Všechno na co oko pohlédne je renovované, kašírovaně přezdobené, působí uměle, načančaně, ze současnosti: pohovka, kachláky, krb, interiér zámku, park… Berte prosím v úvahu, že jsem zdaleka nezmínil všechny nedostatky.
Kdybych byl členem týmu podílejícím se na tomto skvostu, styděl bych se, kdykoli by ho dávali v televizi. Styděl bych se ho dokonce pustit doma v obýváku svým rodinným příslušníkům. Ne tak v kině pro veřejnost.
