Škoda, že motiv princezen, které po nocích rajzují s nějakým temným pánem v podzemní říši, má příchuť desetkrát vyluhovaného čaje. Namátkou mě napadá pohádka O Janovi a podivuhodném příteli nebo Rohatá princezna.
Hlavní hrdina v úvodní scéně pustí k vodě dívku, která je do něho očividně zamilovaná. Podvědomě tušíme, že časem hlupáček prozře a vrátí se k ní. Omyl. Už ji nikdy nespatříme. Navíc před jejími zraky flirtuje s princeznou, která se přiznává, že si pro ni jede ženich. Tak to máme na úvod jeden z mnoha dramaturgických přešlapů. Proč tu dívenku nehrál třeba jeho kamarád?! Prozradím, že s přibývajícím časem to s pohádkou bude horší a horší.
„Pomoci můžeš jen ty,“ praví tajemné ženské zjevení. Košíkář, kterého hraje Matěj Hádek, se ptá: „Jak?“ Mě by spíš zajímalo proč? Hádek s vizáží záporáka posléze na otázku princezny „Kam odešla maminka?“ odpovídá dost nechutně: „Na věčnost přece!“ Tím u mě ztrácí poslední zbytky sympatií a s ním i režisérka se scenáristkou.
Pán podzemí s tváří Borise Rösnera s náušnicí v uchu vypadající tak na osmdesát, vábí, jak jinak než úchylně, každou ze tří mladičkých princezen, včetně jejich matky. Očividně je mu jedno, která jeho svodům podlehne. Pak se mu podaří, možná mám až přebujelou fantazii, jednu z princezen znásilnit tancem. Koruna na hlavě Viktora Preisse je tou nejhorší rekvizitou, kterou jsem měl tu čest v pohádkách spatřiti.
Spící princezny opravdu působí nudně a ospale. Při sledování více než hodinového neustále se opakujícího panoptika zjistíte, že jde o neskutečně natahované nic.
