V prvé řadě název této pohádky je úplně mimo. Krása a štěstí jim byla nadělena stejně! Komu? Princezně Marion a pradlence Madlence. Jenže to neví, protože jsou obě nespokojené. Jakási kouzelná babička zamíchá kartami a obrátí jim role.
Abych hned navázal. Stane se tak díky kouzelným jabkám. A zase je to mimo, protože nejde o žádné kouzlo! Stačilo přece, aby se stejně vypadající holky jenom převlékly! Považte, pradlenka neví, jak vypadá princezna? Trošku divné, když pracuje na zámku celý život! Svůj původ přitom berou tak nějak samozřejmě. S prominutím, ale ač má obyčejná služka prořízlou pusu jak chce, nemůže přece princeznu častovat slovy „nemehlo“! Princ Petr se zjevuje až dvacet minut před koncem. Mimochodem, princezna pusinkuje kominíka a kominík pusinkuje princeznu! Což je nevěra na druhou. A v pohádce? Co to je?!! Dramaturgyně se scénáristkou, ať použiji stejný výraz, byly úplně mimo. Navážu. Je jasné, že se Markéta Zinnerová zhlédla v pohádkách Dvě Cecilky, Luisa a Lotka či Princ a chuďas. Po zvukové stránce katastrofa. A taky je strašně moc poznat, že dvojroli hraje někdo jiný. Zásadní nedostatky máme za sebou.
Když se mě někdo zeptá, kdo je vlastně manželka Marka Ebena, vždycky ho odkážu na tuto pohádku. Roden tu vypadá roztomile a ne jako duševně narušený jedinec! Nejgeniálnější hlášku vysloví Zdena Hadrbolcová: „Prý mám dělat to, co chce a tvářit se, že se mi to líbí. Tak dosáhnu toho, že bude dělat to, co chci já, protože si bude myslet, že to já nechci.“
Ač jsem tuto v pravdě velmi výchovnou pohádku haněl, není vůbec mimo se na ni kouknout.