Mezi majstrštyky režisérky Věry Jordánové bezesporu patří čtyřdílná Jana Eyrová (1972) s křehce krásnou Martou Vančurovou a večerníček Krkonošské pohádky (1974). Na sklonku své kariéry natočila právě tuto pohádku (1998), která možná kloubí obojí. Říkám si, ještěže měla jasně dané zadání, protože tohle natáhnou na několik dílů, by bylo opravdové peklo.
Tři čtvrtiny děje se chudáci hrdinové brodí nejrůznějšími útrapami, od léčky Královny bludiček, přes zničený les, zatracení Johanky kamsi do prázdnoty, až po oslepnutí prince (ó, jaká podobnost s Janou Eyrovou). Do toho tu máme celkem krásné kulisy na studiovku, zajímavá moudra („Oheň neuhasíš, když se k němu otočíš zády.“) a také asi rekord v nejrychlejším vzplanutí lásky v dějinách kinematografie. Princ chudinku Johanku nahání do deseti sekund od jejich setkání. O lásce na první pohled nemůže být řeč! Vzhledem k tomu, že se znali cirka pár minut, je obdivuhodná jejich vytrvalost ve vztahu!
Ještě taková zajímavost: krása Filipa Blažka byla příliš oslnivá, takže režiséři ji asi rádi devastovali, jelikož ho, a to znovu, oslepili, a to o rok později, a to v pohádce podstatně zajímavější, Ošklivá princezna!
Pohádku O Johance jsem viděl před pěti dny. Skončila vůbec happy endem? Počkejte. Jo, teď si vzpomínám, že skončila.
