Pohádka Největší dar se odehrává někde na Valašsku v dávných dobách, kdy lidem vládli pohanští bohové a bohyně. Nejenom známý Radegast, ale třeba vládkyně jara Vesna, léta Živa, podzimu Oseň a zimy Morena. Posledně jmenovaná se rozhodne pro radikální čin, že bude vládnout jen ona. Což se jí pomocí lsti také začíná plnit. Po létu přichází zima, takže úroda pomrzne a lid čeká hlad, věčný led a sníh.
Co se týká humoru, je v pohádce infantilní, nebo já nevím, vy byste se smáli bohu sváru Černobogovi, oblečenému v černém, který skončí celý žlutý od pylu? Nebo když peřinu rozsekne sekera nebo když chlap zakopne a spadne do hnoje? Ale abych nekřivdil, usmíval jsem se sice brutálně přehrávající, ale směšné Chantal Poullain, která hraje Jezinku, a usmál jsem se ještě, když děti pekly frgály s paní Mlsnou a někdo zvolal „Pryč s ní“ a odpověď byla „Sem s ní“. Ještě bych pochválil hudbu, takový mix folklóru s folkem a taneční hudbou, o kterou se těsně před smrtí postaral David Stypka. Mám pocit, že ho tam v posledním záběru i uvidíte.
Je mi to líto, že to říkám, ale pohádka Největší dar je podprůměrná. Pouze na jednom místě mě příjemně překvapila a já s napětím čekal, co bude. A to, když se Ondra říznul o Smrťákovu kosu. Bohužel je problém rychle vyřešen a pohádka se vrátí do vyjetých kolejí.
Ve filmu zazní mimo jiné perly typu: „Pan farář má svého boha, já mám své bohy. Pohanští bohové tady byli dřív než bůh pana faráře.“ Nebo úvahy nad tím, jestli je milosrdná lež hřích. A ještě je zde úchvatný (v uvozovkách) motiv, že bohové lidem pomohou, protože by mohly pomrznout trnky a tím pádem by neměli slivovici!
Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm je nádherné místo pro filmaře, to se musí nechat. Záběry na přírodu nejsou vůbec špatné. Pokud se vám líbí kroje, lidové tradice, roubenky, Valašsko, spokojíte se s málem, tak se vám třeba Největší dar bude aj líbit! Tož já sem moc spokójený nebyl.
