Ze všeho nejvíc je Malé mořské víle verzi z roku 2023 vytýkána barva pleti hlavní hrdinky, neb, což je logické, jak může tvor žijící hluboko pod vodou být opálený či snědý jako čokoláda? Tak upřímně, ve světle snad jedné z prvních vět, které ve filmu zazní, totiž: „…že se jedná o dceru sedmi moří“, kdy je zastoupen pravděpodobně každý světadíl, je jasné, že jedna mořská víla je bílé pleti, jedna má rysy afrického či asijského původu. Všechno se tím vysvětluje, nicméně každý dospělý pochopí, že vládce moří měl jaksi sedm milenek, se kterými zplodil sedm dcer…
Těch vad na kráse je v nové verzi mořské víly celkem hodně. Na prvním místě brutálně přemrštěná stopáž 135 minut! (Typický příklad: když už jsem si myslel, že tanečně muzikálová vsuvka patřičně vygradovala, následoval jednou tak dlouhý přídavek.) Všechno se příšerně vleče. Oproti tomu tu jsou pasáže, které se seběhnou strašně rychle. (Než se člověk naděje, do děje vstupuje nějaká nová záhadná princezna. Nebo nadstandardní péče, jaká je věnována neznámé dívce vylovené z moře.)
Film v kvalitě vyprávění kolísá ještě víc než vlny oceánu. Princ mlhavě a na okamžik zahlédne Ariel, načež dlouhé minuty srdceryvně zpívá o nešťastné lásce. To dilema je samozřejmě dokonalé: Ariel nemůže ani na hladinu a princ nesmí na moře.
Nadšený jsem byl z hudebního vystoupení hlavní záporačky, totiž tetičky Ariel v podání komičky Melissy McCarthy („Jako svatá pomáhám.“, „Život je samá těžká volba.“), to jsem fakt málem vyprskl smíchy. Na scénu vstupuje princ, který mně přišel daleko za minimální trvanlivostí, byl prostě starý, bez chuti. Ariel na tom není o mnoho líp, ještěže po většinu stopáže mlčí… Pak tu máme celkem vydařené vtipy jako kousnutí do mýdla, hlášky: „Jdi po něm holka“, „Už se pusly?“ „Vokální stimulace.“Narazil jsem na jednu moudrost: „Nesvazujte se tím, co by mělo být, myslete na to, co je.“
A jmenuju další nevyváženost: trikaři se vyřádili v každé vteřině, ale co je to platné, když vznikl typický americký povrchní triky nabitý spektákl, jen aby to hezky vypadalo a my byli jakože okouzleni. Já teda z toho pestrobarevného akvárka okouzlen nebyl. A když jsem si začínal myslet, že pohádku vezmu na milost (60 %), přišlo až běda přepálené finále, které to totálně zabilo.
Pro děti je tu tak akorát krásný, doufám že živý pejsek, a pak digitální racek, krab a ryba. Jako dospělý jsem si říkal (než došlo na kalamitní soubojové finále), že na světě jsou horší věci, třeba norský remake naší Popelky, ale silně pochybuju, že děti bude nová dlouhatánská verze Mořské víly bavit. Pusťte jim raději kreslený originál (1989).
