Prasátku Porky a kačerovi Daffymu hrozí, že přijdou o svůj dům. Naštěstí jim práci v místní továrně na žvýkačky, tudíž potřebné peníze, zajistí prasátko Petunie. Daffy ale odhalí, že nová příchuť žvýkačky, která se zde vyrábí, obsahuje záhadný, zelený sliz, který mění lidi v zombíky!
Looney Tunes odkazují na staré dobré časy, které sahají až do třicátých let minulého století a svou zlatou éru zažili v letech padesátých a šedesátých. Proto mě hned na úvod potěšilo, že si vědec zkoumající hvězdnou oblohu nahrává poznámky na záznamník. I hudba je celkem oldies (Johnny Cymbal – Mr. Bass Man, R.E.M. – It’s the End of the World as We Know It, Adams Bryan – Everything I do I do it for you…). Samozřejmě tu máme naprosto nereálné, ale Tomjerryovsky typické a osvědčené scény, že třeba když Daffymu vybuchne hlava, hned v dalším záběru ji má na svém místě a jede se dál. Tvůrci nezapomněli na kultovní atributy, jako je tlukoucí srdce až ven z těla či hlášku „A to je konec přátelé!“.
Úsměv na tváři mně vykouzlil novinomet, exploze chutí či ďábelský smích ufona. Hlášky: „Ty smrď, já budu pálit.“, „Dvě prasátka, kačer, šílený vědec a mimozemšťan jsou naší jedinou spásou. Tak to jsme v háji.“, „Pokud se nezmění zápletka.“
Celkem mě udivilo, že dnešní americkou cenzurou prošel Daffyho holý zadek, poznámka, že je někdo tlustý a sexisticky zobrazená inspektorka.
Takhle napsáno to vypadá, že Looney Tunes: Žvýkačková pohroma je skvělý film. Bohužel jsem vypíchl jen třešničky na dortu, který je převážně vyrobený z příliš obyčejných a levných surovin. Looney Tunes jsou na mnoha místech slabota a bez chuti. Omlouvám se, mrzí mě to, snad příště…
