Lajka je loutkový film vyrobený klasickou metodou animace „fázováním loutek okýnko po okýnku“, kterou u nás proslavil Jiří Trnka, Hermína Týrlová či Břetislav Pojar. A jak si vedl režisér, scénárista a výtvarník Lajky Aurel Klimt, který na tuto starou školu navazuje?
Lidské postavy zde vypadají jako zrůdy, zvířata působí vypelichaně nebo jako zrůdy. Jakákoli akce (počítám do toho i obyčejný běh) působí jako zpomalený film, který se cuká. Humor je buď trapný (jízda v tramvaji) nebo vulgární (vysvlíkání trenek ruskému kosmonautovi Levobočkinovi) nebo nulový (příprava Lajky k letu do vesmíru). Usmál jsem se jednou, když přistála raketa. Nevěřícně jsem zíral víckrát.
Triviální scénář o Lajce, která je chycena a poslána do kosmu, načež přistane na jedné tajemné planetě, působí školáckým dojmem. Aurel Klimt neopomene do svých filmů vložit sem tam prvky na hranici oplzlosti (Franta Nebojsa – Fimfárum Jana Wericha; Hrbáči z Damašku – Fimfárum 2). V Lajce je perverzní humor otevřeně přiznán: jméno jednoho z vědců; astronaut, který jde na záchod; a především jedna z hlavních postav – úchylný mimozemšťan Quirkrk, kterému jde celý film o to, s kým a jak by se rozmnožoval. Dokonce o tom zpívá celou písničku. Dokonce i tak vypadá! Podle jednoho rozhovoru s autorem film měl cílit na odrostlejší děti. Tuto úlitbu nebudu radši komentovat.
PS: Rozum mi nebere, jak je možné, že tento film vznikal 10 let a spolkl neuvěřitelných 58 milionů korun převážně ze Státního fondu kinematografie! Co na to říct?!? Ulítlá je Lajka dost, ale ne tak moc, aby se z ní stal kult.