Opět jedna ze slovenských pohádek, která má na ČSFD naprosto přestřelené hodnocení (80%). Navíc bych jí pohádkou nenazýval. Drama chudé rodiny o jejich nelehkém životě vysoko v horách.
Má to takovou tu slovenskou lidovou poetiku: Hory, kopce, hned v druhém záběru bača s ovcemi, těžký život hrdiny plný útrap, výpovědní hodnota dialogů zahalena v mlze (Drevo sa vie vzpriečiť aj poddať, ako všetko živé.), moudra až zůstává rozum stát (Po každej búrke vychádza slniečko.), humor na nule a všechno se tak neskutečně vleče…
Asi čtyřicetiletý chlap tam bez příčiny umírá asi tak na pětkrát, až skončí v posteli. Záběry na sebe vůbec nenavazují, přibližně v páté minutě se Janko nachází na dvou místech současně! Místo dialogů postavy jen něco konstatují. Děj je každých pět minut zpestřován panoramatickými záběry hor, až máte chuť televizi vyhodit z okna, jak je to po chvilce otravné. Jak to celé dopadne, víte hned od začátku, neb si dáte jedna a jedna dohromady: rodina bez prostředků a název pohádky. Zjevení kouzelné babky jak z učebnice „Deus ex machina“. Čeká nás samozřejmě šťastný konec, nicméně cynický divák by ho mohl nazvat patetickým ohňostrojem.
Nejsmutnější na tom je, že když srovnáte Jankove hračky z roku 1984 s poslední vánoční pohádku Čarovné jablko (2024), zjistíte, že se za těch čtyřicet let ve slovenské kinematografii skoro nic nezměnilo.