Ve čtvrtém pokračování Já, padoucha se Gru snaží získat srdce svého malinkého synka, který ho absolutně ignoruje. Navíc se musí Gru s celou svou rodinou ukrýt, protože jim jde po krku padouch milující šváby Maxime Le Mal.
Zhruba polovinu filmu jsem měl pocit, že sleduju jakýsi povědomý mix Hotelu Transylvánie, Mimišéfa a Úžasňákových. Prostě nic originálního. Druhá polovina je akční, takže se člověk aspoň nenudil. Čtverka mně přišla neslaná nemastná. Snad jediná, která měla potenciál, byla Poppy Prescottová, padoušská pubertální sousedka s rovnátky, což se vzápětí potvrzuje při loupeži medojeda Lenyho, školního maskota ze střední školy Pas Bon. Tehdy jsem na chvíli při sledování ožil!
Já, padouch si zaslouží něco víc, než jsou kozí bobky a Velezadek. Ani mu nesvědčí, že je hlavní padouch mutant, ani to, že se z pěti mimoňů stávají Avengers. Situace, do kterých se jednotlivé postavy dostávají, nejsou vůbec vynalézavé (kadeřnictví, škola karate, tenis). Nejsou dokonce ani vtipné („Nedělám dusno.“). První Padouch byl na jedničku, druhé pokračování něco mezi jedničkou a dvojkou, třetí na trojku, no a čtvrtému dílu bych jako filmový učitel dal možná i čtverku. Budu doufat, že další díl nepropadne. Byla by to u tak nadějné série škoda.
