Pohádka (spíše pohádkově laděný příběh) se odehrává v roce 1883. Pokud s vámi nezacloumá krutá úvodní sudba nad kolébkou tak, že pohádku vypnete, dozvíte se, že z miminka vyrostl mladík Urban, který se stal učněm lakotného hodináře, a že se zamiloval do jeho dcery. Představte si, že ruka v rukávu (myšleno svatba) je po 20 minutách! A dál vám jen prozradím, že se Urban musí vydat do světa, aby našel hodiny, které varují, respektive chrání před smrtí.
Mínusy: Písnička nesedla, snad tam byla, protože je to povinná položka či tradice. Pohádce chybí hravost a roztomilost. Čím víc se blížíme ke konci, je zatěžkána rvačkami, hospodami, cirkusem podivností, smrtí číhající na každém kroku, a pohádka temní a temní.
Výkon Jany Plodkové je některými kritizován, mně se líbil převelice. Jak hodináři předpovídá smrt, to jsem se smál na celé kolo. Vizuální stránka je na české poměry nadstandardní, například tanec Lichoradky (Plodkové) mezi břízami, hora, nad kterou nezapadá slunce, je impozantní (i když je triková), atd.
Hodinářův učeň není žádný skvost, pohádka, která se stane klasikou! Ale když vezmu v úvahu české pohádky z posledních let, které se promítaly v kině (2015: Sedmero krkavců, 2016: Řachanda, Anděl Páně 2, 2018: Když draka bolí hlava, Čertoviny, Čertí brko), musím konstatovat, že jde o nejlepší pohádku posledních pěti let.
