Harold a fialová pastelka je dětská obrázková kniha z roku 1955, kterou napsal a ilustroval Crockett Johnson a u nás v češtině zatím nevyšla. U námětů z dob hodně minulých je ta potíž, že co bylo okouzlující a vtipné před padesáti sedmdesáti lety, je náročné transformovat do filmové podoby stejně vtipně a kouzelně současnému divákovi. Někdy se to povede, jindy ne, jako v tomto případě.
Na začátku jsme úplně zbytečně zahlceni informacemi. Nebylo by lepší diváka vrhnout rovnou do děje? Na scéně se v šesté minutě objeví živý Harold nekreslený, starý, nehezký, nevtipný, nesympatický chlap, v minutě sedmé jsme svědky, jak se z kresleného losa stane Afroameričan a je zpečetěno. Kapku to spraví Ježura coby holka s vzezřením punkerky, ale i přesto mám chuť odejít z kina. Zápletka s hledáním starého taťky mi přijde strašně chabá. Dialogy a nápady na hranici trapnosti. O hereckých výkonech ani nemluvě (Šak je to pro děti, tak stačí napůl plynu, že?). Dopředu je mi jasné, že to bude v lepším případě průměrná americká slátanina i přes veškerý náboj, který námět sliboval. Až v půlce filmu, kdy hlavní trojka skončí ve vězení, jsem přestal trpět. Mírně mě překvapilo rozlomení kouzelné pastelky, což jsem předpokládal, že scenáristé použijí, ale že z toho bude katastrofa srovnatelná s tsunami. Tady ji Harold prostě rozpůlí a jde se dál!
Film měl být určitě oslavou představivosti a fantazie. Nejenom že nevyužil potenciál, ale v mém případě ji přímo umrtvil. I pětileté dítě by s kouzelnou pastelkou dokázalo předvést lepší kousky než namalovat letadlo.
PS: Vy, kteří máte rádi fialovou barvu, si k mému hodnocení připočtěte jedno procentíčko.
