V cirkusu se narodí slon s obrovskýma ušima. Všem je k smíchu, ale jen do té doby, než zjistí, že Dumbo umí létat. Samozřejmě se okamžitě objeví lidé, kteří se na této senzaci chtějí přiživit.
Digitální sloneček je roztomilý, vztah maminky slonice k němu je srdceryvný, válkou poznamenaný Colin Ferell vzbuzuje náš soucit, že je nejlépe zvířatům na svobodě, jméno režiséra Tima Burtona má být zárukou kvality, krása Evy Green nás má asi uhranout atd. Nic z toho ovšem nedokáže zakrýt brakovost celého veledíla. Ať mi tvůrci prominou, ale artistka na hřbetě malinkého slona opravdu působila směšně. Celé ty hollywoodské kulisy, které jsou pořád a pořád už x desítek let stejně vyráběné a přes obrovské kvantum financí stále pouhým okem rozpoznatelné, jsou k ničemu. Kdy už konečně slavný Hollywood pochopí, že prostě reálný záběr v reálném světě stonásobně vydá za několikamilionovou pečlivě vyráběnou rekvizitu nebo digitální trik!
Finále úplná tragédie. To opravdu nikomu nevadí, že přesně od poloviny filmu se vše odehrává v noci?! Ta kolosální souhra herců, přesného načasování, triků, kostýmů… mně místo fascinace akorát zvedala žluč. Otravná hudba zní nepřetržitě po dobu filmu celého! Každé mrknutí oka je doprovázeno tóny, abychom přesně věděli, jak se daný hrdina cítí a jak se máme cítit i my. Opruz! Vyhozené peníze! Propadák! Zlatá verze z roku 1941! Tečka.