Představte si slavnou operní pěvkyni, kterou všichni zbožňují, v nádherných šatech, která pluje v loďce ve tvaru labutě. Ale pluje stokou a kanalizací. Ano, přesně takové budete mít pocity při sledování Dilili. Tedy smíšené. To není vycucané přirovnání. Ona pěvkyně skutečně tou kanalizací ve filmu pluje.
Dilili, které je cca deset let, celou dobu mluví jako třicetiletá intelektuálka a pronáší věty typu: „Po onom vypjatém okamžiku budeme dále pokračovat v pátrání, ano?“ Poselství filmu spočívá v jednom jediném: Přestaňte utlačovat ženy a dívky, mají stejná práva jako muži. Některé národy na naší planetě to nejsou stále sto pochopit a přijmout! Takže pro ně je nutno asi onu tematiku podat prostě po lopatě. Ve filmu se řeší také téma rasismu („Vypadáš jako opice.“ – „Vaše hlava mi zase připomíná hlavu vepře.“)
V mých očích bohužel pan režisér a scénárista, pětasedmdesátiletý Michel Ocelot, tlačil až příliš na pilu (čtyřvzpěry – ženy jako stoličky). Rozhodl se malou Dilili seznámit se všemi slavnými lidmi žijícími na přelomu 19. a 20. století (Debussy, Picasso, Monet, Renoir, Degas, Lautrec, Čokoláda, Marie Curie, Emma Calvé jako zachránkyně unesených holčiček,…) Ze začátku je to zajímavé, ale pak až příliš stereotypní.
Nejpozoruhodnější tak na celé Dilili zůstává její výtvarná stránka, kde kreslené postavičky obklopuje reálné prostředí Paříže.
Pointa a závěr filmu je nevýrazná a chabá. Čekejte intelektuální podívanou a spíše vlažné přijetí. Pro děti? No nevím.