V prvních šedesáti sekundách tam Magdalena Reifová jen tak skotačí a už se tam neobjeví. Tomu říkám plýtvání hereckým materiálem. Na malém prostoru v podstatě jednoduchá pohádka šlape dál a každou minutu má co nabídnout. Na poměry papundeklových pohádek je nadstandardní! Už jenom ten žalářník v podání Vladimíra Hrubého jako jedna z vedlejších postav je skvostný!
Škoda, že je natočena ve studiu. Byla by z ní hezká filmová pohádka. Je taková hutná, neošizená.
Texty písniček mají šmrnc a elegantním způsobem zastupují vypravěče. Princezna Terezka i její dvorní dáma jsou krasavice a zůstávají krasavicemi, i když mluví, což se o jiných krasavicích dá sotva říct. Bek – král hlásí: „Mravy upadají, prostopášnost se zvedá, žertování bují…“ a pohádka mě začíná bavit, a to jsme teprve na začátku. Padají super hlášky: „Ten tvůj dvorní šašek není zrovna dvakrát veselý? To není šašek, to je komoří.“ „Nevím, kde mně hlava stojí. Je tam ještě?“ „Můžu být upřímný? Buď.“ „Já mám taky svědomí.“
Scenárista (Jiří Žáček) u psaní přemýšlel (Co když portrét obživne? Dokáži vyčarovat jen věci, ne živé tvory…) a měl dar moudrosti, který vložil do úst protagonistům (Můžeš si koupit paláce, ale domov ne. Holku pro zábavu, ale lásku ne. Nezáleží na tom, kolik toho člověk vidí, ale jak se umí dívat.).